Požární Hláska - Bull of the Woods

14-16. listopadu, 2008
Oregon, USA

Pojď semnou tam, kde nebe je vysoké a modré,
a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují.
Slyšíš tu píseň dálek závratných?
Tiše a velebně šumí koruny stromů. Záře slunce červenavá stéká po jich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vysoká hora před tebou se obřese.

Do canáku jsem si poznamenal: Vyzvedl jsem Pavla Mikesze ve čtvrtek večer na nezvykle rušném Portlandském letišti (PDX). Kampak asi všchni letí? Pavel přiletěl malým vrtulovým Boeingem z kolorádského Denveru, kde momentálně bydlí ve srubu s dalšímy čechy a živí se ledas čím co se práce týče. Rachel nám upekla buchtu a k ní uvařila kotel čaje. Při buchtě jsme pak probrali co nového se stalo za ten skoro rok co se Pavel odstěhoval z Oregonu. A protože chlapi nejsou na nějaké dlouhé vypravovaní a nic tak úžasného se zase za ten rok nestalo, rychle jsme přešli k hlavnímu tématu: co podnikneme o prodlouženém víkendu. Na výber bylo několik smělých plánů, ale nakonec jsme se rozhodli pro ten původní a snad nejméně bláznivý, tedy pěší tůru s báglama (plnou polní jak jsme byli zvyklí z oddílu) do Jižních Kaskád (Nové Beskydy jak tomu říkám já). Večer jsme si připravili výstroj, výzbroj a proviant plus nezbytné mapy. Franta měl půjčený Rachelin narozeninový kletr, který je speciálně dělaný na úzká záda a tak se trápil a popruhy ho řezaly do ramen.

V pátek ráno jsem nechali auto na konci silnice č.63, kde je zátaras kvůli sesuvu půdy a následně podemleté silnici. Ten zátars je celkem naprd protože se dále nedostaneme autem a je to ještě hodně mil ke konci naší cesty, ale na druhou stranu to alespoň drží „mastňáky“ dole v údolí. Měli jsme ssebou horská kola, abychom ten dlouhý zatarasený úsek k začátku stezky zvládli rychleji. Rychlost však byla výhodou až na zpáteční cestě. Cesta tam, cesta nekonečného stoupání, kde za každou zatáčkou se objevilo nové a ještě prudší stoupání, byla zkouškou naší vytrvalosti, trpělivosti a velkých horských převodů. Velké a těžké batohy nás táhnuly dozadu takže při prudších stoupáních na nějvětších převodech se nám zvedala přední kola a pomohlo jen větší „nalehnutí“ na řidítka. Všechno má svůj konec a i naše stoupavé trápení po dvou a půl hodinách skončilo na začátku stezky: Dicky Trail č.553.

Kola jsme pro jistotu (!?) zamkli u stromu tak aby nebyla vidět z cesty ikdyž toto místo vidí človíčka tak jednou za měsíc a to ještě přes léto, jak jsme se dozvěděli v návštěvní knize, která na náš zápis čekala po 500 metrech. Statistika hovořila jasně: 8 návštěvníků za celý rok plus dva psi. Klesáme po úbočí hory a jen s nelibostí ztrácíme tak těžce nabranou výšku. Procházíme hranicí chráněné krajinné oblasti „Bull of the Woods.“ Minulé dva týdny hustě pršelo, ba i řeky na pobřeží se vylévaly z koryt a zaplavovaly silnice. Tady to bylo poznat podle našich čvachtajících kroků lesem napitým vodou až na maximum. Mechy a lišejníky v sobě držely co mohly a les hýřil porostem hub všech možných i nemožných barev a tvarů, většinou nejedlého vzezření.

Cesta nám ubíhala rychle pačto jsme přesně věděli kudy máme jít. Před půl rokem jsme tady šli s Frantou poprvé a mnohokrát jsme se museli vracet a znovu hledat ztracenou stezku. Tím, že tady projde jen velice málo lidí za rok, pešina rychle zarůstá a v tak „úrodném“ lese, kde všechno hned tleje a roste znova, se není čemu divit, že pěšina najednou vede přímo do hustého křoví a končí.

Došli jsme až do půli cesty, tam kde stezka křižuje Dicky Creek (potok starého Dicka). Provizorní kláda po které jsme přešli na druhou stranu minulé jaro byla pryč. Jako by tohle místo bylo začarované, zase jsme se zdrželi více než hodinu. Minule jsme právě tady ztratili stopu a nevěděli, že máme přejít po kládě a na druhé straně najít stezku ztrácející se v hustém porostu rododendronů. Nyní jsme hledali přechod. Les byl vlhký a veškeré volně pohozené kmeny byly slizské, klouzavé a nebezpečné, jak jsem měl za chvíli poznat sám na vlastní kůži. Nedaleko po proudu jsem našel padlý kmen, který se zaklesnul do svahu na protější straně.

„Nějakých 5 metrů přes rozvodněný potok, to bude hračka,“ říkal jsem klukům a jako vůdce šel na kládu první. Pomalými krůčky jsem došel až doprostřed potoka, kde došla podpora okolních haluzí o které jsem se zachytával a vyrovnával balanc. Úzká kláda ležela přes potok v mírném náklonu a teď se ještě navíc začala pohupovat. Slizská, hladká kůra a stoupající kláda, která se houpá... to nemůže dobře skončit.

„To nedám kucí, jdu zpátky,“ volal jsem do hukotu bystřiny.

Pomlu jsem se otáčel na podrážkách a šup. Čemu čert nechtěl, uklouzl jsem přesně uprostred potoka. Znáte ten pocit,když noha šlápne do prázdna... Ještě jsem se v letu (pádu) stačil zachytit kmenu. Těžký kletr doznal zákonů gravitace, svez mě kolem kmenu bříchem vzhůru a tahal mě k zemi, do potoka. Visel jsem na kládě nějakých deset, možná patnáct vtřin, jako medvídek koala (viz foto) a slyšel Pavla jak volá:

„Počkej, vydrž. Vytáhnu si foťák.“

„Ty vole, dostaň mě vodsuď a né foťák!

Snažil jsem se převrátit a vyšplhat zpátky na kmen, ale batoh měl snad pět tun a nemohl jsem dělat nic, než jen smutně viset.

Pavel to cvaknul, blesk pufnul, a já už jsem to nevydžel a rovnýma nohama jsem přistál do potoka.

„ ...to se mi to půjde v mokrých botech,“ láteřil jsem. „Před sebou máme ještě jedovaté, několikamílové stoupání.“

Ikdyž jsme našli jiné, lepší místo pro přechod, na druhé straně jsme stejně měli mokro v botách všichni tři. Někteří více, jiní méně. Franta šlápnul jednou nohou do potoka a tak si nabral. Pavel měl jen trekové boty, které mají ze spodu díry pro přívod vzduchu, ale taky vody. Pavel měl z nás tří mokré boty nejdříve a taky nejdéle. Vlastně skoro pořát během čundru něco sušil zároveň s botama (viz foto). V hustém lese bylo šero, a začalo se pomalu stmívat.

Stoupání bylo nekonečné, a ke konci jsme už vytahovali hlavovky, abychom našli cestu. Zima námi prolézala jak si umanula, hlad a vyčerpání nepřidaly na dobré náladě. Nevěděli jsme přesně jak daleko či blízko našeho cíle jsme. Zastavili jsme a na pěšině začali vařit těstoviny s rybou a tomatovou omáčkou. Vzali jsme první a nejtěžší konzervu co nám přišla do ruky.

Teplé jídlo bylo jako boží požehnání: krásně hřálo v žaludcích a dodalo nám nových sil do dalšího pochodu. A čemu opět čert nechtěl, po 200 metrech už tu byla odbočka na Big Slide Lake, náš kemp.

Byli jsme zachráněni. Alespoň jsme si to mysleli.

Pačto v kraji dlouho pršelo jak už jsem prve řekl, všechno dřevo bylo mohré, nebo už napůl shnilé. Konstatní teplota 10°C ve dne v noci, vlhko a lesní šero, to které nepropouští slunenční paprsky, fungují jako nějaký urychlovač rozkladu a zároveň inkubátor hub a plísní. Kdyby tady člověk vypustil duši, do půl roku po něm nezbyde ani ta kostra. Ale zpátky do tábora.

Po půlhodině velkého úsilí, kdy jsme přemlouvali plamínek aby se zakousl do mokrého dřeva, a za vydatné pomoci vařiče jsme meli jakýs takýs ohýnek. Začali jsem sušit. Měli jsme každý náhradní ponožky (povinná to výbava trampa) a tak nám mohlo být v noci prima. Nepršelo a nefoukal vítr. Všude klid a mír. Vlastně jsme neslyšeli vůbec nic. Les byl jako zvukotěsné vákuum, pohlcující veškeré zvuky a život kolem. Noc byla podivně klidná, ba až moc. Nad ránem jsem vylezl ze stanu abych se vyčůral a kolem pořát to mrtvé, podezřelé ticho. Měsíc už zapadal za horu, ale než zapadl úplně, ještě stačil osvětlit protější břeh jezera kde pilo stálo stádo srnek. Že jsou tam, jsem zjistil, až se dali na útěk. Bylo to snad nejkrásnější a nejkýčovitější noční močení. Scéna jako z pohádky: studený měsíc postříbřil jezerní hladinu i kraj v kol, jeho bělavé stříbro viselo v kapkách rosy, na stromech i na kmenech a keřích. Jen ty lesní víly, hejkalové, vodníci a divoženky se dnes nekonali. Měsíc byl v úplňku, noční nebe čisté s hrstkou hvězd. „Bude hezký den,“ řekl jsem si. A byl.

Brzy ráno jsem přemýšlel jestli bych se třeba nevykoupal, ale bylo mi zima a voda byla sotva nad bodem marazu. Brrr. Raději jsem zahnal tyhle otužilecko-sadistické myšlenky a dal se do rozdělávání ohně. Každý muž má mít nůž a moje kudla to je prosím super kudla. Je to zavírací, kapesní nůž vyrobený v Oregonu, dole kousek pod Portlandem, a jmenuje se Černý Kůň (Black Horse II oregonské firmy Kershaw). Jeho ostří je legendární jako samurajský meč a jak se říká: nehoda není náhoda, tak já jsem toho tvrzení pravým důkazem. Svým vzácným to nožem, jsem připravoval třísky na oheň a přotože jsem je štípal v ruce směrem k sobě a nikoliv od sebe, jak by to mělo správně být, ostrý břit se smeknul po kluzkém dřevě a projel mi hladce palcem a oddělil hodný jeho kus. Palec začal hned rudě plakat a tak nějak divně štípat. Měl jsem po ruce jen toaleťák, který se pro tyto účely nesmírně hodil. Do cancáku jsem si pak napsal: krvácení jsem jakž takž zastavil, ale rána tato řezná je jak vrata.

Po úvodních nezdarech jsem si uvařil šálek voňavé kávy a vychutnával jeho teplo a vůni kochaje se pohledem na probouzející se les. Vzbudil jsem Frantu a Pavla, kterým se z vyhřátých pelechů moc nechtělo. Začal jsem dělat snídani a až její vůně přiměla ty lenochy z pytlů ven. Voňavé klobásky, které Pavel přivezl a Koloráda od spolubydlícího – řezníka, a horká bramborová kaše s česnekem nás příjemně postavila na nohy a nadchla do dalšího putování.

Dosušili jsme ponožky, kalhoty a boty a vyrazili jsme vzhůru na hřeben, kde podle všeho měla být nějaká rozhledna.

Vystoupali jsme pod hřeben, kde byl les podstatně sušší. Vlastně se dá říct, že od jisté nadmořské výšky byly padlé stromy a větve dokonale suché. Tohle kdyby jsme věděli, ušetřili bychom si spoustu problémů a plynu do vařiče, když jsme se snažili rozdělat alespoň malý ohníček z mokrých větví v mokrém lese. Pod hřebenem začal polom, který často blokoval pěšinu, a nutil nás přelézat, podlézat a přeskakovat padlé kmeny. Po cestě jsme také několikrát křižovali potok jehož chladná a zemitá voda nás výtečně osvěžila. Na hřebeni bylo pak už jen sucho a polom ještě horší. Tam, ve vysoké nadmořské výšce jsou vítr a bouře mnohem silnější než v údolí a stromy jsou tam ulámané u kořene jako párátka.

Sluníčko svítilo a příjemně hřálo, byl krásný skoro letní den. Došli jsem na místo rozhledny a zjistili, že je to bývalý „Fire Lookout“ nebo-li Požární Hláska!!! Šmankote, jaké štěstí. V nadmořské výšce 5,523 stop (1,683mnm) stála stará věž z dřevěné konstrukce. Později jsem vygůgloval, že tato hláska byla postavena v roce 1923 původně jako kopulovitý srub a pak v roce 1942 přestavěn na dřevěnou věž z hrubých trámů s obytnou místností na jejím vrchu o čtvercové základně 3x3metry. Dnes se tato hláska již nepoužívá, byla vyřazena z provozu (decomissioned) díky satelitům, které monitorují lesní požáry místo lidí. Tady musím poznamenat, že snad nejslavnějším hláskařem byl sám Jack Kerouac, který strávil na takovéto hlásce celé léto (tedy cca 6 měsíců, od jara do pozimu) a napsal na ni jednu ze svých nejlepších knih Desolation Angels. Ale o tom snad později, jestli zbude čas.

Z hlásky i z jejího ochozu je úžasný rozhled po kraji. 360° vůkol jen samé hřebeny hor, hluboká údolí a ledovcové špičky vulkánů (kromě Jacka, ten je holý). Vlastně jsou odsud vidět všechny sopky: Svatá Helena, Rainier, Adams, Hood, Jefferson, Tříprstý Jack, Tři sestry a za dobré viditelnosti i Shasta, ketrá je až v Kalifornii. Za jasných nocí, jak jsem se později přesvědčil, je obloha pozorovatlná ne 180°, tedy od horizontu k horizontu, ale skoro 200° radiusu díky vyvýšení tohoto místa. Občas jsem měl pocit, že se dívím na hvězdy nejen nademnou, ale i předemnou a i kousek podemnou. Viděl jsem souhvězdí, která nejsou normálně na naší severní polokouli vidět (jen od rovníku), protože jsou tesně nad, nebo pod horizontem a většinou je severo-polokoulový pozorovatel nevidí celé, nebo jen jejich nejsevernější hvězdy. Za jasných nocí je tu hvězd oceán a mléčná líně teče nízko oblouhou, jen natáhnout ruku a trochu si z ní nabrat. Jasné noci taky přinášejí zimu a chlad v těchto nadmořských výškách a tak i v létě nám přišla péřovka vhod. Ale zpátky k hlásce.

Otevřeli jsme okenice a vlezli dovnitř. Dveře byly otevřené. Vlastně neměly ani zádný zámek či kladku. Místnost byla plná nářadí na opravu hlásky, starého nábytku (šuplíky a rám postele) a myších bobků. Jelikož je hláska opuštěná a během roku sem zavítá jen něco málo přes 7 lidí je to myší království. Vlastně jsou to jen polní hraboši, malinkaté hnědé myšky, ketré se živí roslinama a semínkama.
V šuplíku jsme našli pár konzerv a mezi nima i báječné nakládané hrušky, které přišly vhod jako dezert. Díky plechové lékárničce, která tam taky byla, jsem si řádně ošetřil palec a místo toaletního papíru použil sterylní náplast. Strávili jsme na vrcholu asi 4 hodiny. Sluníčko nezvykle pálilo na to že byl 15-tý listopad a tak jsme dosušovali ponožky, boty, propocená trička a vyvalovali jsme se na sluníčku jako naše líná (nejlínější se všech) kočka Bůny.

Z ochozu hlásky jsem se pomocí map zkoušel zorientovat a určit jména okolních vrcholů, mezi nimi táhnoucích se horských hřbetů a hlubokých údolí do kterých nevede žádná cesta, ba ani turistická stezka. Byl to pro mě krásný a šťastný pocit konečně stanout na jedné takové hlásce (a snad i té nejzachovalejší) o kterých jsem věděl, že stále existují a o kterých jsem doposud jen četl. Rozhodl jsem se, že si seženu Kerouacovu knihu, tu kterou napsal na svém „posedu“ v roce 1956 a že si ji tady v tom autentickém prostředí přečtu. Říkám si: by bylo príma sem zavítat častěji, ale ta cesta, ta dálka a ta nadmořská výška do které člověk musí vyšlapat po svejch... ta z toho místa dělá neco jako ztracený ráj.

Zpátky do kempu u ledového jezera jsme došli už za tmy. První večerní hvězda se rozsvítila nad jezerem na jeho jižním cípu. Snědli jsem už většinu jídla, hlavnč těžkých konzerv, ať se s tím nemusíme tahat dolů a přikusovali k tomu syrový česnek. Mňam. S naplněnými panděry se nám krásně usínalo. Les byl neuvěřitelně tichý, bez ozvěny, ptactva a šumění větru, takřka hluchý. Brzy po půlnoci mě probudila palčivá bolest v palci. Bylo to jako poslední varování před tím, než mi palec úplně odumře. Dal jsem si náplast moc natěsno, skoro tak, že mi do prstu nešla žádná krev, což zastavilo krvácení. Sundal jsem náplast a začal s palcem cvičit ikdyž se rána zase otvírala. Druhá náplast už nebyla tak na těsno. „Šikulo,“ říkal jsem si.

„V oddílu jsi buzeroval malé kluky, aby neřezali s nožem proti sobě, ale vždycky směrem od sebe, a teď jako starý peň děláš úplně to samé. Kristova noho.“

Na druhý den ráno jsme dojedli poslední konzervu, zabalili vlhký, neusušitelný stan. V našem lesním kempu nesvítilo skoro celý den slunce a tak tam bylo chladno a vlhko. Jak už jsem si poznamenal výše, šero, teplota a vlhkost byly stálé a ideální pro mech a houby. Mykolog i pokočilý houbař by si užil. Myslím, že jsem našel i hřib Kotrč, který když se naloží do octového nálevu je znamenitý. Ale jelikož jsem si nebyl jistý, nechal jsem ho tam.

Cesta zpět šla rychle, jak se dalo očekávat. Kola byla na svém místě netknutá, stejně jako auto. Ani jsme je nemuseli zamykat. Na horských kolech jsme si to zaslouženě fičeli dolů po lesní šotolinové cestě, kde nikdo nejezdí skoro 50km/h rychlostí a tak to co jsme šlapali tři hodiny nahoru jsme sjeli za 19 minut dolu. Snad to zapřičinila i váha našich batohů. Se ví..., že čím těžší těleso padá dolů, tím mu to jede rychleji, tomu tělesu.

Konec dobrý, všechno dobré. Čundr jsme zakončili zase v civilizaci „lokťákem,“ velkým sendwičem v Subway na cestě domů. Přijeli jsem unavení, špinaví, promočení a vyuzení, ale šťastní.