Olallie Lake 9/15/07 Na hranici indiánské rezervace.
Tento výlet bych klasifikoval jen jako menší vyjížďku na motorce. Vyjeli jsme s Ferrym v sobotu odpoledne jen tak na lehko, směr Kaskádové hory, Hwy 214 a 46. 
Asfaltka kolem Clackamas River se krásně vinula hlubokými údolí a skalnatýmai soutězkami, když po odboceni po nejakých 50ti mílích se tato proměnila na ještě menší asfaltku, sotva jedno proudou, šplhající a vinoucí se kolem sopečných kopců. To však netrvalo dlouho a lesní asfaltka se náhle proměnila v šotolinu. To nebylo nic pro Bobinu, ale zvládla to holka bravurně.Olallie je horské jezero s průzračnou a chladnou vodou. Není ve svém okolí zdaleka jediným horským jezerem. Ba naopak, jak to bývá v krajích sopečných, je to tam samé jezero a jezírko, kopce, hory a skály. Jezero Olallie (to musí být nějaké populární idiánské jméno, protože ten samý název jezera jsem objevil i ve Washingtonu) samo osobe je celkem 
vysoko položené (1505 mnm) umístěné na hřebenech Kaskádových hor utvořených ze samých sopek. A tady jsme u celé podstaty Kaskádového pohoří. Myslím, že už jsem tom někde psal, ale opakování je matka moudrosti, tak si to dáme ještě jednou. Před několika miliony lety se stalo, že se mohutně posunuly zemské desky (Pacifická se zasunula pod tu Americkou), to vyzvedlo do výšky skoro dvou kilometrů pohoří jenž tak utvořilo tak účinnou barikádu dešťovým mrakům a srážkám na své pouti, táhnoucích až z Aljašky. Proto se teď srážky, neboli voda, nedostanou do centralniho Oregonu ani omylem. Skoro vědecké pojednání o kaskádách zakončím sucho-mokrým faktem a sice, že západ Kaskád je zelený, mokrý a bujně zarostlý, kdežto východní půle 
je suchá a zvětralá s řídkým porostem. Naštěstí jsme byli na té plodnější straně a našli jsme hřiby.
Jsme tak vysoko, že mraky, které nad námi rychle plují se dají skoro chytit rukou, kdyz ji natáhneš. V dírách a mezi trhanci mraků je pak vidět krásně modrá obloha. Okolo jezera se hodně táboři a kempuje. Jsme tady jediní blázni na motorce. Všichni jsou tady s off-roadama, neboli s teréními vozy. Večer po setmění jsme přes zklidněnou hladinu pozorovali alespon 10 blikajících ohýnků roztroušených na protějších březích. Navečer se mraky rozplynuly a v noci pak už byla obloha jasná. Hvezdami bylo poseté nebe a ikdyž měsíc zrovna nesvítil, bylo celekm dobře vidět na cestu. Souhvezdí Orionu leželo na svém boku, a na východním horizontu pak bylo jedno z nejjasnějších. Noční oblohu rýhovaly komety, a tak jsem si p
řál svá tajná přání a nechávajíce je zapsané na gramofonové desce mléčné dráhy, zanechávajíce jasné čáry jak jsem je nechach každou jednu padat. Po večeři jsme s Ferrym vzpomínali na oddil BVU a na rodinné zážitky, které si Franta pamatuje z dob, kdy byl ještě malý.
Ráno si pospáváme až do devíti. Možná, že pravým důvodem vylehávání ve spacáku je zima jak v psinci. Lituju, že nemám sebou teploměr. Nikomu se nechce z vyhřátého spacáku. Jen ranní naléhavé měchýřovo volání nás zvedá a vytahuje ven. Je krasný den, vítr opět fouká a tlačí mraky na protější hory kde se zastavi o jejich hrbety. Mraky jsou zase tak nízko, že kdyby se člověk narovnal, měl by hlavu v oblacích. Vylézám a jdu vařit čaj a tradiční raní čínskou polévku.
Dopoledne jsme si zpestřili menši tůrou okolo vedlejšího Monon lake. Ledva jsme vyšli, přihnaly se nové mraky a pocasi se změnilo z krásného na mizerné. Mrholilo a foukal studený vítr, počasí že by jeden vlezl do spacáku. Zbalili jsme napůl mokrý stan a vydali se na zpáteční cestu podél řeky dolů do civilizace. Na první pumpě jsme si dali hambáče a truckerské kafe. Byla neděle večer.
Asfaltka kolem Clackamas River se krásně vinula hlubokými údolí a skalnatýmai soutězkami, když po odboceni po nejakých 50ti mílích se tato proměnila na ještě menší asfaltku, sotva jedno proudou, šplhající a vinoucí se kolem sopečných kopců. To však netrvalo dlouho a lesní asfaltka se náhle proměnila v šotolinu. To nebylo nic pro Bobinu, ale zvládla to holka bravurně.Olallie je horské jezero s průzračnou a chladnou vodou. Není ve svém okolí zdaleka jediným horským jezerem. Ba naopak, jak to bývá v krajích sopečných, je to tam samé jezero a jezírko, kopce, hory a skály. Jezero Olallie (to musí být nějaké populární idiánské jméno, protože ten samý název jezera jsem objevil i ve Washingtonu) samo osobe je celkem 
vysoko položené (1505 mnm) umístěné na hřebenech Kaskádových hor utvořených ze samých sopek. A tady jsme u celé podstaty Kaskádového pohoří. Myslím, že už jsem tom někde psal, ale opakování je matka moudrosti, tak si to dáme ještě jednou. Před několika miliony lety se stalo, že se mohutně posunuly zemské desky (Pacifická se zasunula pod tu Americkou), to vyzvedlo do výšky skoro dvou kilometrů pohoří jenž tak utvořilo tak účinnou barikádu dešťovým mrakům a srážkám na své pouti, táhnoucích až z Aljašky. Proto se teď srážky, neboli voda, nedostanou do centralniho Oregonu ani omylem. Skoro vědecké pojednání o kaskádách zakončím sucho-mokrým faktem a sice, že západ Kaskád je zelený, mokrý a bujně zarostlý, kdežto východní půle 
je suchá a zvětralá s řídkým porostem. Naštěstí jsme byli na té plodnější straně a našli jsme hřiby.Jsme tak vysoko, že mraky, které nad námi rychle plují se dají skoro chytit rukou, kdyz ji natáhneš. V dírách a mezi trhanci mraků je pak vidět krásně modrá obloha. Okolo jezera se hodně táboři a kempuje. Jsme tady jediní blázni na motorce. Všichni jsou tady s off-roadama, neboli s teréními vozy. Večer po setmění jsme přes zklidněnou hladinu pozorovali alespon 10 blikajících ohýnků roztroušených na protějších březích. Navečer se mraky rozplynuly a v noci pak už byla obloha jasná. Hvezdami bylo poseté nebe a ikdyž měsíc zrovna nesvítil, bylo celekm dobře vidět na cestu. Souhvezdí Orionu leželo na svém boku, a na východním horizontu pak bylo jedno z nejjasnějších. Noční oblohu rýhovaly komety, a tak jsem si p
řál svá tajná přání a nechávajíce je zapsané na gramofonové desce mléčné dráhy, zanechávajíce jasné čáry jak jsem je nechach každou jednu padat. Po večeři jsme s Ferrym vzpomínali na oddil BVU a na rodinné zážitky, které si Franta pamatuje z dob, kdy byl ještě malý.Ráno si pospáváme až do devíti. Možná, že pravým důvodem vylehávání ve spacáku je zima jak v psinci. Lituju, že nemám sebou teploměr. Nikomu se nechce z vyhřátého spacáku. Jen ranní naléhavé měchýřovo volání nás zvedá a vytahuje ven. Je krasný den, vítr opět fouká a tlačí mraky na protější hory kde se zastavi o jejich hrbety. Mraky jsou zase tak nízko, že kdyby se člověk narovnal, měl by hlavu v oblacích. Vylézám a jdu vařit čaj a tradiční raní čínskou polévku.
Dopoledne jsme si zpestřili menši tůrou okolo vedlejšího Monon lake. Ledva jsme vyšli, přihnaly se nové mraky a pocasi se změnilo z krásného na mizerné. Mrholilo a foukal studený vítr, počasí že by jeden vlezl do spacáku. Zbalili jsme napůl mokrý stan a vydali se na zpáteční cestu podél řeky dolů do civilizace. Na první pumpě jsme si dali hambáče a truckerské kafe. Byla neděle večer.
