Oregon FS19 I. (poprvé)

Hned na začátku, je třeba vysvětlit proč FS19 poprvé. Tedy, FS19 (Forest Services No.19) je název lesácké silnice, která se táhne a klikatí nějakých 46 mil (75km) po hřebenech Cascade Range neboli Kaskádových hor, táhnoucích se celým Oregonem od jihu k severu. FS19 napoprvé proto, protože jsme celou trasu neprojeli a museli jsme se 2x vrátit pro neprůjezdnost lesních cest, kteréžto byly na konci března ještě zasněžené. To bude vidět i na obrázcích.
Vyjeli jsme brzy odpoledne a po cestě jsme se stavili za jedním děsně otravným zákazníkem. Na samém jižním okraji Portlandu začíná silnice Hwy224, která je vyhlášená jako scénická, vyhlídková, na nedělní výlet a podobně (Cascades Scenic Byway pozn. autora). A taky že jo. Po několika mílích, když skončila hustá městská zástavba, přibývaly stromy a okolí, hřbety kopců a hor se pomalu začaly zvedat kol úbočí cest a za chvílí už jsme se nakláněli na levo a na pravo, jak se silnice vinula kaňonem řeky zvané Clackamas.
Cestou jsme potkali odbočku na Bagby Hot Springs, kde víme, že jsou horké přírodní prameny a lidi se tam chodí koupat bez plavek. Řekli jsme si, že příště pojedeme ten okruh opačným směrem a v těchto horkých pramenech alespoň ke konci cesty smyjem třídenní špínu a prach z cest.
Hwy224 se později změnila v menší silnici FS46 která vede přes hřebeny hor až do Detroitu, OR kde je vybudovaná přehrada. Když jsme se s Bobinou vyšplhali do výšky cca 1100mnm začaly se objevovat zasněžené 100-metrové úseky s 20-30cm vrstvou sněhu. Z počátku byly v těchto sněhových úsecích vyjeté stopy od aut a tak se to dalo opatrně v těch vyjetých kolejích projet. Musel jsem se to ovšem naučit a to cestou pokusů a omylů. V jednom takovém případě jsem vjel na okraj sněhu a už jsem ležel s Bobinou na boku. Naštěstí to byla malá rychlost a sníh byl docela měkký, takže žádné škrábance na Bobinčiném chromu a laku! Nicméně ve předu vyjeté koleje končily a před náma se objevila bílá pláň pod kterou se někudy vinula malá lesní asfaltka. To byl první bod na naší poznávací, nedělně-výletní cestě, kde jsem se museli otočit a jet zpátky.
A vraceli jsme se hodně. Až do Estakady, skoro k samému Portlandu, kde už začíná místní hromadná doprava. Avšak měli jsme plán B a ten zněl: dojet do Detroitu oklikou.
Ale protože už se pomalu stmívalo, rozbili jsme tábor ještě před Estacadou v jednom vodáckem kempu, který byl zadarmo. Dobří lidé nám dali čerstvé cedrové polena, která v ohni později krásně voněla a dodala tak našim skromným klobáskám vyjímečnou příchuť. Ikdyž byl kemp přímo u řeky a byl stále studený březen, zima nám nebyla. Jednak jsme byli navleční na motorku, na které to krapítek fouká, a jednak jsme měli naše supr -40C° spacáky. Rachel má novou nafukovací karimatku, kterou ji těžce závidím a na které se spí jako na obláčku. Je to mnohem lepší a pohodlnější spaní, než na mojí klasické polyuretanové pětimilimetrové karimatce za $5 na které cítím každý kámen.
Ráno jsem zahájil den klasickou, malou zorcvičkou to abych rozhýbal stuhlé údy a ohřál jsem vodu na čaj (maté, jak jinak) a čínskou nudlovou polévku, která zvláště v chladném lesním ránu krásně zahřeje.
Kemp ještě spal a všude bylo ticho. Když jsem nastartoval studenou a spící Bobinu, dělala kravál na celé kolo, psi začali štěkat a rozespalé hlavy, začaly vykukovat ze stanů. Bylo mi za Bobinu trapně, ale co se dá dělat. Dlouho jsem ji nezahříval, nečekal jsem, až některý z těch spáčů po mě nebo po Bobince hodí zbylé cedrové poleno a rychle jsme nasedli a po pár mocných motorových prdech (přidání plynu) jsme se odpíchli zpátky na silnici.



V Estakadě jsme znovu nabrali benzín. Bobina má celkem malé bříško jen na 5 galonů a tak musíme tankovat každých 150mil. Kafe, kakao a muffin (buchtička) mixované s vůní oleje a benzínu u pumpy je asi to nej nej prázný žaludek motorkáře. Malá zaplivaná Shellka a ospalý pumpař, to je krásná ranní idila motorkáře.
Oklikou jsme se vrátili do Detroitu, malé elektráreské a rekreační osady, která udržuje a spravuje velkou vodní nádrž sloužící k rekreačním a elektrárenským účelům. Znovu tankujeme. Bobina má hlad. Po pohodlné ale frekventované (tím pádem i průjezdné) okresce stoupáme do horských průsmyků abychom potom zase sjížděli děsné padáky dolů bez plynu jen s rukou na spojce. Cesta vedla lávovou krajinou, kde mezi lávovou vyvřelinou (poslední erupce byla cca před 2000 lety) která bylavšude kolem, sem tam rostl smrk nebo něco jehličnatého. Zastavili jsme se u vodopádů jejichž jméno bylo těžko vyslovitelné abylo v prapůvodní indiánské řeči. Asi něco jako "wachwakeeneahaoči" či tak nějak.



Konečně dorážíme na začátek pověstné a známé FS19!
Ještě tankujeme v poslední zapadlé vesnici, protože Bobina má zase poviční břicho a další pumpa je 100 mil daleko, tak raději preventivně berem benzín. Zajímavé: v Oregonu si automobilista nesmí natankovat sám benzín, ale člověk motorista si tankuje sám. Tedy s malou asistencí, jako že mu pumpař řekne dobrý den a podá mu pumpu a občas i hadřík, to když si pumpa ublinke, ale sám, krásně sám nalévám ten vonný mok do Bobinčina bříška a s každým hltem mám větší pocit bezpečí, že dojedu.



FS19 začíná tím, že se vine okolo další vodní nádrže, která se velice podobá naší beskydské přehradě Šance. Asfaltka se vine po obou jejích stranách a jsou to někdy setsakra serpentiny, že jeden musí úplně zpomalit do málem zastavení, podřadit až na 2-jku a pomalu vytočit 300° zatáčku. Žádná rychlost se nekoná, že by si člověk jak se říká "lehnul" tedy naklopil se do zatáčky. To by taky jeden mohl skončit při nejlepším ve vodě nebo ve škarpě. Cesta okolo přehrady se za nějaký čas změní v uzoučkou, sotva jedno proudovou lesní silnici, která kopírujíce malou říčku šplhá zákrutama do horských sedel a hřebenů. Jelikož byl ještě březen a silnice se pravidelně neudržuje ( jestli vůbec) a tak jsme po 20 mílích opět skončili otáčením se zpět. Na mapě (odkaz je níže) jsem to místo přesně označil, círka v polovině celé FS19. Cesta je příjemná a příjemnější jistě bude v létě, kdy nebude mokrá a kluzké jehličí a spadlé šišky nebudou trápit člověka motoristu obávajícího se uklouznutí, zrádného smyku a smrti v příkopě. Náhodný letní tůrista by pak mohl pod rezavou motorkou najít ohlodanou kostru, okoralou lebku v helmě.... Ona Bobina plně naložená a napapaná váží skoro půl tuny a kdo by ji tam kdesi v lese tahal z příkopu, ne?
Kolem FS19 je mnoho kempů, vetšinou letních přes zimu zavřených primitívní závorou, a tak jsme opět zakempovali v jenom přilehlém kempíku, kde jsem dobrovolně vhodil do roury $5 jako slušňák. Ikdyž jsme jako většinou strategicky vypadli v 6 ráno za svítání, to aby po nás ranger, který chodí v 8am, nechtěl poplatek, raději jsem tam těch pět babek hodil pro klid duše a taky kvůli Rachel. Ona je takové slušná...



V noci pršelo. Bylo mi líto Bobinky protože ještě pro ni nemám pláštěnku, nebo pyžamko, a tak chudák holka stála celou noc na dešti. Brrr. A zase to její ranní vstávání, kdy dělá kravál a čmoudí (musím použít karburátor zvláště pro studené stary) na celý kemp. Naštěstí v kempu byly jen dvě posádky a dva stany a celkem daleko, co by cedrovým polenem nedohodil, a tak jsem ji nechal trochu více zahřát, utřel jsem mokré sedla a odpíchli jsme se na cestu.
Stan nás celkem, ale to jen skoro celkem, chránil proti dešti. Stan od Lukáše a Lenky z Walmartu se na vnitřní straně jen lehce orosil a více vody nepropustil. Byli jsme skoro v suchu. Jediná nevýhoda malého stanu je, že když se člověk spící (já spíše bdící na blbé kárimatce) nechtě dotkne nohou stanového plátna, tak má celé nohy a spodek spacáku mokrý. Funguje to jako hromosvod-vodosvod. Pro mě táborníka je děsné balit mokrý spacák, ale co se dá dělat. Však to nějak doma doschne.
Vstal jsem ještě za tmy. Na hodinkách bylo 4:30am a všude tma, zima a déšť. Šel jsem se podívat na řeku a přilehlé křoví a spolu s deštěm jsme mohutně kropili. Malinký propan vařič mi ohřál polívčičku i studené dlaně. Déšť ustal, asi jak mě viděl že si složitě oblékám nepromokavé motoristické hadry a les kouřil jako raní čaj. Tyhle chvilky mám nejraději, kdy se krajina pomalu probouzí, ptáci začínají zpívat a slunko se pomalu a ospale dere na obzor. Poesie.
Avšak všechno má svůj konec a i my jsme se museli vrátit na dálnici I-5 která je hnusně rovná a plná krabic (aut). Druhý pokus o překonání FS19 plánujeme na pozdní jaro či brzské léto.


Celá mapa naší trasy je viditelná zde.
Když kliknete na malé obrázky na levé straně, měla by se vám otevřít velká fotka v novém okně.
Tady je odkaz na krátké, 18-ti sekundové video, ve kterém je i slyšet, že Bobina není zrovna tíchá holka.
Prosím napište mi váš komentář.