Britská Columbie – Vancouver Island

Prodloužený víkend 23.-26. května 2008.

Do cancáku jsem si zapsal:

Prodloužený víkend o celý pátek a ještě pondelí nám dal skvělou příležitost podívat se dál než jen za humna Portlandu. I počasí, přesně podle objednávky, nám přálo a to doslova. Pršelo jen když jsme přijížděli a pak zase až když jsme odjížděli. Ve čtvrtek večer, hned po šichtě jsme skočili do předem již nabaleného "expedičního vozidla" minivanu, či mini busu, ježto pojme 8+ osob, nebo zase “queen size” postel – česky: letiště, no a před půlnocí už přejíždíme kanadskou hranici směr Vancouver.
Silnice jsou zase jinak dlouhé (měří se zde v kilometrech), rychlosti jinak rychlé a benzín jinak drahý. Jsem z toho popletený a musím se přiznat, že jsem přepočítával zpátky do mil a galonů, zkrátka že mi ty rodné kilometry a litry nějak nelezly pod čepici.
Chytáme první ranni ferry (převozní loď) a už ve 4 ráno vjíždíme do útrob velké železné lodi spolu s dalšími 50-ti auty a 5 náklaďáky (tipu TIR). Venku na palubě je tak silný nárazový vítr, že když si jdu do auta pro svačinu, tak musím jít pod úhlem 45º a neustále se něčeho přidržovat.

"Kánadá, ó Kánadá" jak se zpívá v jejich hymně, krásná země s paletou sitých přírodních barev květů a stromů, modrobílých stítů hor pokrytých věčným ledem a sněhem; a všechny ty barvy jsou tak nějak sladěné dohromady, syté, nekřiklavé, bohaté a zcela naturální. Zvířat a horských štítů je zde více než lidí v údolích, a těch pár samotářů rozesetých po nekonečných dálavách kanadské divočiny se už dávno stalou její součástí. Jednoho takového samotáře jsme potkali na samém konci ostrova Vancouver, kde přebývá ve své chajdě, když jsme nenašli správnou odbočku. Zato jsme, ale našli tohohle smrdutého samorosta-poustevníka.Vylezl jsem z auta, jak kážou dobré mravy a už na dálku jsem ucítil jeho čpavý, zpocený a mnoho dní uleželý odér, neb jsem byl zrovna po větru. Snad je to ve zdejsích končinách dobré proti komárům a jinému obtížnému hmyzu, nebo to snad funguje i proti medvědům, kteří se svým legendárním čuchem musí utéct po prvním zavětření tohoto našeho poustevníka. Asi jsem ho vyplašil zrovna kdyz se hodlal "odmaskovat" či polidštit vodou z potoka, protože jeho sivá a zarostlá hlava, která nerozeznávala rozdíl mezi vlasy a vousy, byla mokrá a čůrky vody mu stékaly na jeho sivé, kdysi bílé tričko. "Hello, how are you?" Pozdravil jsem poustevníka. Civilním jménem Doug DesJarlais hned nabízel své průvodcovsko-lovecko-rybářsko-šerpovské služby spolu s malým paloučkem na kempování hnedle vedle chajdy/poustevny. Řekl jsem, že jsem asi jen blbě odbočil a že musíme ihned pokračovat v jízde, ale takhle rychle to nešlo. Měl jsem pocit, ze smrdutý poustevník zase vidí člověka po hodně dlouhé době a on vyzvídal a vyptával se na všechno mozné: od kuď jsme, kam jedeme, kolik nás je, a jak dlouho tu jsme a jak slyšel můj přízvuk hned se vytasil s informací, že v té malé dřevorubecké vesnici Holberg, kterou jsme projíždeli taky žijou češi a vedou tam "general store" tedy obchod kde koupíš všechno špendlíkem počínaje přes chleba,maso, rum a kánoí či lokomotivou konče. Tak prý jak se budem vracet, ať se tam určitě zastavíme, že budou mít obrovskou radost.Snažil jsem se rychle ukončit konverzaci, ještě se přeptat se na cestu a stihnout poslední hodinu na vyhlášené plázi, než zapadne slunce. Poustevník mě vtáhnul do srubu, kde na zdi visela velká fotomapa zdejšího okolí a byla tam pěkne ostře viditelná i jeho poustevna. Vidím, že jsme již velice blízko zátoky Svatého Josefa a pak taky vidím, že sivý poustevník má v poustevně i telefón a dokonce rozpoznávám v rohu krčící se predpotopni Mac. Dostávám přesné instrukce a na cestu pěknou vizitku. Taky se slyším, jak svatosvatě slibuju, že mu určitě pošleme z česka nějaký pohled, neb jich má na protější straně srubu celou stěnu. Po krátkém kličkování zarostlou divočinou bez cedulí a milníků jsme na místě. Tedy skoro. Po další slabé půlhodince ostrou (nervózní) chůzí tmavou lesní pěšinou dorážíme konecne k oceánu. Pláž je náramná, bez jediného živáčka a nádherná, jak se píše v příručce. Taky se tam psalo, že na pláži bývá více stop medvědích než lidských, ba i kupek, ale my jsme neviděli jedinou kupku, či stopu života ve zlatavšedém písku. Zde je ticho, klid a mír. Širkoký oceán se pomalu nalévá do zátoky nad kterou majestátně, bez jediného mávnutí křídel, krouží orlové bělohlaví. V zatoce jsou četné, zvětralé a erozí vytvořené ostrůvky či nevyskoké skalky na jejichž vrcholcích rostou všelijak pokroucené kosodřeviny a celý ostrůvek pak tvoří dojem bonsaje. Skvostná to hříčka přírody tvořící malá zákoutí s úkryty, jako vystrizená z velkých nástěnných krajinkových kalendářů. Doslova jak se píše v příručce i my zde nacházíme krajinu, jak ji květnatě popisuje sám autor “krásnou ve své divotvorné syrovosti, umocněné nádherným počasím.” Fotíme jen sporadicky, neb ikdyž by jako zrovna byl ideální čas na focení, samo zapadající slunce vrhající své světlo nízko při obzoru a vytvářejíce dlouhé stíny, je na opačné straně a ona malebná zákoutí jsou právě ve stínu. Jediný vhodný čas, kdy je lze dobre vyfotit a vyzdobit tak stránky cancáku, je velmi brzská hodina ranní. Snažíme se alespoň zachytit pár siluet těch fantastických obřích bonsaí. Na chvilku ještě dáváme “lážo plážo”relax a mažem zpátky po lesní stezce, hustým a strasidelnym lesem, který se za tu dobu zatím nějak více semknul k sobě. Kmeny stromů vrzaly, větve keřů nás chytaly za ruce a sem tam něco zašustilo nebezpečně blízko ve křoví.

Na ostrově se velice těží dřevo a ikdyž je to snad jedno z nějvětších odvětví zdejší ekonomiky, na krajině jako takové to není vůbec poznat. Výhodou je, že lesáci nadělají v lesích cesty (motoristicky nic moc, prašné, hliněné, ale sjízdné) a ty jsou pak automaticky veřejné, tedy jen na vlastní nebezpečí. Zpřístupní se tak kraje a místa předtím dosažitelná jen po vodě, pěšky, nebo sáněma taženýma smečkou psů. Lesáci tím nejsou očividně nadšeni a snad proto je sem tam u cesty vidět pro výstrahu, obří kládou zavalené auto s nápisem“ buď připraven na neočekávané“.
I my míjíme na těchno prašných, šotolino-hliněných a díravých cestách pohybující se oblaka prachu, ze kterých se na poslední chvíli vynoří světla a rachot náklaďáku plně naloženého kládama, zabírající pro sebe skoro celou šířku už tak úzké lesní cesty. V panice zajíždím na bok do souvislého křoví a počítám kolik trnitých větví nám poškrábalo lak, sikám a zatínám zuby, když odlétávající kamínky od kol náklaďáku nám „pinkají“ do druhé strany vozu. Po jednom dni a minutí mnoha takovýchto prašivců se naše kdysi sytě a metalicky modré autíčko mění na zaprášenou špindíru, do které když lezem a šáháme na kliku, tak abychom se šli hned umýt. Jen pro ilustraci: auto je pokryto souvislou, 3-4mm silnou, vrstvou prachu a bláta a jen díky stěračům koukáme průzorem v předním skle na cestu vpřed. Doufám, že ta vrstva bude alespoň k něčemu dobrá a ochrání lak před těma jemnějsíma a slabšíma větvema. Všiml jsem si, že ty náklaďáky tahají z lesa krásné a vzácné obří cedry, zdravé smrky a jedle. Jeden náklaďák uveze 5-9 klád. O několik dnů později jsme viděli taky náklaďák, ale vodní, tedy tažný remorkér, asi tak velikosti náklaďáku, jen s tím rozdílem, že ta lodička táhla za sebou cirka 3-5 tisíc klád ! Náklad byl dlouhý dobrých 500 metrů.

Po cestě potkáváme medvědy. Přesněji medvědy černé, vegetariány, bobulovce. Vidíme je u cesty jak se cpou zaječím zelím, kyselýma čtyřlístkama, až se jim dělá u huby žlutohnědá pěna skrz kterou sem tam problesknou žluté tesáky. Máme štěstí i na medvědici s mládětem, které si hraje kolem mámy, velké medvědice, a zvědavě po nás pokukuje zůstávajíce v bezpečí své chundelaté ochránkyně. I my zůstáváme v bezpečí naší zaprášené plechové ochránkyně a se zařazenou rychlostí a nohou blízko plynového pedálu, stojíme jen dva metry od medvědice s medvídětem, která zdá se, se jen tak pase, ale nespouští z nás oči, připravena rozplácnout nás jedním máchnutím své tlapy plné jako nože ostrých drápů. V příručce jsem se také mimo jiné dočetl, že na ostrově se daří medvědům černým (a že je jich zde stejný počet jako lidí), protože zde roste mnoho keřů všemožných bobulí ( ____beries), které ty černé potvory velice rády. Hnědí medvědi a kodiaci, tedy rozuměj příležitostní lidožrouti, na ostrově prý nejsou, prý by nepřeplavali široký průliv, který odděluje ostrov od pevniny. Přemýšlím jak se sem teda dostali ti černí ? Taky nevím jak to milý autor přiručky myslel s tím počtem lidí rovným počtem medvědů, protože jsme za celé čtyři dny potkali jen 12 medvědu a lidí (nepočítám turisry, ti nejsou místní) asi přes 200. Tak nevím.

Vyhýbáme se luxusním kempům s ohništěm a kupkou připraveného dřeva, stolem s lavičkama a travnatým pláckem pro stan, pro jejich vysokou cenu a za oněch ušetřených 20 dolarů se raději královsky najíme ve zdejší sámošce, kde se také prodávají jehly i kajaky. Spíme v „neoficiálních“ kempech někde bokem u cesty, nebo v autě, kde máme spoustu místa a jsme jakž takž v bezpečí útrob naší plechové, kdysi modré Sienny. Už dávno jsem si říkal, že nejlepší auto na čundry je Toyota picku-up s náhonem na všechny čtyři kola, terenníma pneumatikama a zastřešenou korbou. Časem se ale tak nějak přesvědčuju, že i ta naše velká, městká aerodinamická krabice s náhonem pouze na přední kola taky všude dostane a zatím nás nikdy nenechala ve štychu. A tak když cedulky rangerů varují: jen na vlastní nebezpečí, 4x4 offroad only, a be prepared for unexpected, my a naše krabice jsme „okay“ a to už jsme ledacos zažili a projeli ledasjaké neobydlené horské prusmyky a kamzičí stezky.

Tofino je malebné městečko na jihu ostrova a ikdyž jeho název zní tak nějak italsky je to vlastně jedna velká indiánská vesnice rozesetá okolo přístavu. Vesnice velrybářů, která ještě nedávno pamatuje, jak dnes již svraskalí dědové, rok co rok vláčeli unavené velryby na harpunách ve vydlabaných kánoích až do přístavu a tam je porcovali a znich pak žili celý rok a svítili si v malých chatrčích jejich velrybím tukem. Na první pohled jsou domorodci podobní mexičanům, na druhý číňanům a na třetí eskymákům. Pravda bude někde uprostřed a jak trávíme delší dobu ve vesnici, pozorujeme typické rysy jejich tváří. Vidíme, že nenáleží ani do jediné z těchto tří velkých skupin asijské větve, tedy tvoří skupinu vlastní, čtvrtou. Jsou to typičtí severští indiáni a u každé chajdy mají totem. Ba i před sámoškou či před bankou mají totem a každý ten totem něco symbolizuje. Je typické, že domorodci zde mají v každé rodině jedno auto, jednu loď, neboť cestují všemi směry a cirka polovina z toho jsou vodní stezky do vzdálených a po souši nepřístupných zálivů a ostrůvků. Skoro každý indián má špatný chrup, zvláště ti kteří se usmívali. Turismus je zde hlavním zdrojem obživy a skoro většina firmiček a podniků je vedena místními indiány. To je drží ekonomicky nad vodou, daleko od žebrání, alkoholu a kriminality a v neposlední řadě od lovení velryb, které je se mi zdá několik dekád zákonem zakázané.

Převodní poměr amerického dolaru ke kanadskému je skoro 1:1 a sami kanaďané říkají, že v americe je levněji. Levněji možná ano, ale nám se tady dýchá mnohem svobodněji než tam dole. Lidé jsou milí, neuspěchaní, a když máme stěstí a naladíme nějakou stanici na rádiu, slyšíme jen príma písničky (misto debilních a masírujících reklam, umělého smíchu, večného kecání o ničem) a semtam nejaké ty místní zprávy. Je milé slyšet jak málo se tu děje.

Poslední den projíždíme městečkem Coomb kde mají skleník s orchideema a motýlama a taky je tam větší, z hrubých klád sroubená členitá budova, nesoucí název Old Market, na kteréžto zatravněné střeše žijou kozy. Střecha je vysoko, takže kozy nemůžou skočit dolů a tak jim nezbýva než skákat z jedné stříšky na druhou, spásat všechnu tu trávu a pak, kudy chodit tudy hnojit. V jednom křídle tohoto mega-srubu je restaurace napolo venkovní. Strávníci hledí do chlívku nad nimi, ze kterého vykukují mečící a o kus chleba žebrající kozí hlavy. Hned jsem kontroloval situaci a zjistil, že střecha má velmi široký okap, takže nehrozí nějaké nechtěné „hnojivo“ v talíři. Je to výborná a ekologická atrakce pro turisty. Rachel si koupila slaměný klobouk proti slunci, který z nějakého důvodu lákal motýly v tom skleníku a ti na ten klobouk sedali jak na bonbón.
Nestihli jsme ferry, na kterou jsme meli koupené místenky, protože jsme si jestě naléhavě museli koupit zdejší věhlasné malinové pivo a pár lahví místního vína. Na lodi zpátky do civilizace, si zapisuju poslední poznámky do cancáku a namáčím si hrubé mega-hrancle se slupkou do UHO (univerzální hnědé omáčky).

- Konec -

P.s. Celé album je zde.